Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie plemene

1. 1. 2017

  Něco málo z historie

 

Historie fríského koně sahá až 3000 let zpátky do minulosti. Své pojmenování dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku. Tato část země je proslulá jejich chovem. Ve středověku byl fríský kůň oblíben rytíři především kvůli jeho síle a eleganci. První písemné označení „fríský kůň“ pochází z roku 1544. Stále pokračuje obliba frísů jako válečných koní, někteří válečníci byli dokonce snadno rozpoznatelní už z dálky podle svého černého oře. V německém hřebčíně (Marbachu) používali fríské koně již od 17. století. frisky22.jpg  

 

  V 17. století byli frísové společně se španělskými koňmi populární jako koně pro vysokou drezuru. V té době získali oblibu také jako koně do zápřahu – karosiéři (stejně jako zdejší kladrubští koně). Během 18. a 19. století se frísové koncentrovali pouze do Fríska. Bohatí farmáři jezdívali v typickém dvoukolovém vozíku – gigu – taženém párem fríských vraníků každou neděli do kostela. Ke konci 19. století nastala vážná krize v chovu frísů. Potřeba těžkých plemen pro zemědělství vytlačila lehčí frísy na okraj zájmu. Zemědělci křížili své noblesní černé perly s těžkými chladnokrevnými plemeny. Vznikali koně sice těžcí, ale jinak nevzhlední. Naštěstí se 1.5.1879 skupinka nadšenců setkala v hospodě De Drie Romers ve fríském městečku Roordahuizum a založili Plemennou knihu – Het Friesch Paarden Stamboek. 

Hřebec Romke 234 byl v 70. letech 20. století využíván také k regeneraci chovu starokladrubského vraníka u nás ve Slatiňanech.

I přes svoji výjimečnost fríský kůň téměř vyhynul. Bohužel se oživení fríského plemene ukázalo jako téměř nemožné. Vliv chladnokrevných koní byl příliš silný a čistokrevné linie pomalu vymíraly. V roce 1913 zůstali pouze 3 starší plemenní hřebci. Tito tři hřebci nakonec založili hlavní linie, ze kterých pochází všichni současní moderní fríští koně. frisky_kun_3.jpg      Ačkoliv se situace zdála katastrofická, nakonec se zázrakem podařilo fríské plemeno oživit. Velkou měrou se na záchraně podíleli sami koně – především jejich úžasný charakter, přizpůsobivost, inteligence, přátelská povaha a obrovská chuť do práce. Vždy během vývoje dodržovali chovatelé jednu hlavní podmínku – fríský kůn musí být černý, mít bohatou hřívu, ohon a rousy. Proto jsou frísové nezaměnitelní s jinými plemeny.

Okolo roku 1960 nastala druhá krize v chovu fríských koní – nástup mechanizace vytlačil frísy z polí a byli v podstatě nadbyteční. V roce 1965 bylo v plemenné knize zapsáno již pouze 500 klisen. Ale znovu dokázali frísové svou neuvěřitelnou přizpůsobivost a z koní na pole se téměř přes noc stali koňmi pro volný čas a zábavu. 22.jpg     

Fríští koně vynikají učenlivostí, výborným charakterem, mírnou, přátelskou povahou a elegancí.      Dnešní fríský kůň je vždy vraník bez odznaků, v kohoutku měří klisny v průměru 156 cm a hřebci 163 cm. Je o něco menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Přesto si zachoval sílu, odvahu a přívětivou povahu. Hlava je dlouhá a má inteligentní výraz. Krátké uši mají špičku zatočenou dovnitř. Hříva a ocas jsou dlouhé a husté a bývají často zvlněné. Tělo fríse je svalnaté a robustní, dobře stavěné s válcovitým trupem. Dominantou je vysoko nasazený krk a louplá záď. Typickým znakem plemene jsou nohy s rousy.